Pohádka o tanku
Byl jednou jeden veliký tank, který byl celý namalovaný na zeleno. Měl kovové pásy, tankovou věž a na ní velikánský kanón. A protože byl příliš starý na to, aby sloužil v armádě, pustili ho do důchodu. Přestěhoval se do jedné horské vesničky, protože chtěl celý život žít na horách.
Jenže jakmile se tam přistěhoval, začaly problémy. Protože byl těžký, po jeho pevných kovových pásech zůstávaly hluboké veliké rýhy a díry v zemi všude, kde projel. Když se prudce rozjížděl nebo brzdil, jeho pásy trhaly ze silnice asfalt. Brzy měli na vesnici všechny silnice úplně rozbité. To se lidem nelíbilo, a tak na tank volali: „Nechceme tě tady. Než jsi přijel, měli jsme krásnou vesnici. Táhni, odkud jsi přijel!“
A tank byl smutný, protože ho nikdo nechtěl a nikdo s ním nechtěl kamarádit. A to ho trápilo. A tak raději zajel pod přístřešek, kde bydlel, a tam trávil celé dny. Měl strach někam vyjet, aby na něho nekřičeli a nenadávali mu.
A jak ubíhal čas, bylo pryč léto, přešel podzim a začala tuhá zima. Venku se ochladilo a jednoho rána se celá vesnička probudila do nádherného zimního počasí. Venku strašlivě mrzlo a všechno bylo bílé. Celou vesničku, pole a všechno okolo pokryl bílý a studený sníh.
Tank se probudil mezi prvními a viděl, jak je všechno krásné a třpytivé. Stromy i chaloupky byly zasněžené a z komínů na omrzlých střechách se kouřilo.
Postupně se začala probouzet celá vesnice. Všichni lidé vycházeli z domovů a divili se nad těmi přívaly sněhu. Děti s aktovkami na zádech se vydávaly do školy, a protože přímo ve vesnici žádná nebyla, zamířily si to na autobusovou zastávku.
Jenže toho rána do vesnice autobus nepřijel, a tak děti čekaly marně. Pan starosta zkusil zatelefonovat do města, ale telefony nefungovaly. Nikomu se nedařilo spojit s okolím. Až pak se jeden pán, který měl vysílačku, dovolal do města na hasičskou stanici. Od místních hasičů se dozvěděl, že dnes žádný autobus nepřijede, protože jediná silnice, která spojuje vesničku s městem, je zapadaná sněhem a žádný pluh nedovede tolik sněhu odhrnout. Do vesnice ani z ní se nikdo nedostane.
Nikdo ve vesnici s tím nepočítal, takže neměli připravené žádné zásoby. Dokonce ani v lékárně neměli dostatek medicíny. A tak si ani lidé, kteří kvůli té zimě onemocněli, nemohli vzít kapky proti kašli. Nikdo neměl tušení, kdo by zvládnul přivézt nové zásoby.
Děti nemohly do školy, maminky a tatínkové nemohli do práce a všude okolo se život zcela zastavil. To, že nemohly děti do školy, to by nevadilo. Ještě rády šly na kopec sáňkovat a stavět sněhuláky. Horší bylo, že neměl kdo přivézt chléb, křupavé rohlíčky a mléko do místního obchodu.
A protože lidé pomalu začínali dostávat hlad, rozhodli se, že pošlou dolů do vesnice terénní džíp, aby přivezl zásoby. Připravili mu plnou nádrž, řetězy na kola, aby projel i tím nejneschůdnějším terénem, a džíp vyrazil.
Prodral se závějemi sněhu na návsi, a jakmile projel za značkou označující konec vesnice, zamířil po silnici k lesu. Jenže jak si to tak šinul, sněhu na silnici přibývalo a džíp jel stále pomaleji, až se najednou jeho kola obalená haldami sněhu dočista zastavila. Džíp si ale řekl: „To ne, jsem přeci džíp, projedu všude.“
A tak si couvnul, pořádně se rozjel, až mu sníh odletoval daleko od kol. A jak se rozjel, projel závějí, sjel ze silnice a nadobro uvíznul v ještě větší závěji v příkopě.
Sníh padal a padal. Za chvíli byl i džíp celý bílý a naříkal: „Ajaj, s takovou tady zůstanu a najdou mě celého rezavého až na jaře.“
Naříkal, plakal, troubil, blikal, ale nebylo mu to nic platné. Věděl, že on je tím nejsilnějším vozidlem v celé vesnici, takže už není nikdo další, kdo by mu pomohl. Protože nikdo jiný se v takovém počasí tak daleko nedostane.
A ve vesnici celý den čekali. Už byla tma a džíp se stále nevracel.
„To je špatné, teď už nemáme nikoho, kdo by nás zachránil,“ lamentovali.
Pak si náhle pan starosta vzpomněl, že vlastně znají ještě někoho jiného, kdo dokáže projet jakýmkoli terénem. Tank! To je ono! Tank je jediný, kdo projede skrze závěje! A tak se vydali za ním.
Tank se nejprve divil, proč se za ním vypravil tak početný zástup vesničanů. Měl obavu, že mu jdou opět vynadat, protože nechtěně něco zničil.
Když si však vyslechl jejich problém, celý se rozzářil, až se mu zablýskaly periskopy. Na nic nečekal, nastartoval motor, vyrazil ze závěje, profičel přes náves a uháněl okolo poslední značky směrem k lesu.
Místy ještě viděl zaváté stopy džípu, jenže ty zničehonic končily.
„Že by se džíp nedostal ani do lesa?“ uvažoval nahlas tank.
Jak tak pomalu projížděl a rozhlížel se, zahlédnul v závějích skomírající pár světel.
„Propánajána, ten džíp zapadl tady do příkopu,“ řekl si pro sebe nahlas, „musím ho vytáhnout,“ dodal pohotově a začal džípu k nárazníku připojovat pevný ocelový řetěz. Pak zabral, co mu síly stačily.
Z výfuků mu vycházel hustý dým. Pásy skřípaly. A pak sebou džíp konečně cuknul, poskočil, až mu ze střechy sjela závěj sněhu, a konečně byl zpět na silnici.
Když se rozkoukal, nepřestával žasnout, jak je tank statečný, a zahrnoval ho slovy díků: „Děkuji ti tanku, zachránil jsi mě před umrznutím a zrezivěním. Nebýt tebe, byl bych tady až do jarní oblevy,“ vyjadřoval džíp svůj vděk.
„To nestálo za řeč,“ zareagoval skromně tank, „jsem rád, že jsem mohl pomoci.“
„A teď mě prosím omluv, musím jet do města pro zásoby. Snad se tam brzy dostanu,“ dodal tank, rozloučil se a vyrazil po silnici. Zabral, pásy prohrábly sníh a tank uháněl lesem mezi stromy, klikatými serpentýnami, přes kopce, po zasněžených mostech nad zmrzlými potoky.
Cesta do městečka nebyla vůbec jednoduchá. Než sjel z hor, měl pásy úplně obalené ledem a namrzajícím sněhem.
Pak konečně zahlédl v dálce první světýlka. Věděl, že má napůl vyhráno, a tak z posledních sil zabral. Tady dole už nebylo tolik sněhu, a tak se mu jelo o poznání lépe. Dokonce i led z pásů na silnici postupně všechen opadal.
Šinul si to po silnici až k benzínové pumpě. Jakmile k ní dorazil, zastavil u stojanu a nechal si natankovat plnou nádrž. Zároveň na pumpě zjistil, kde je nejbližší obchod a lékárna, a okamžitě tam vyrazil.
Nakoupil spoustu čerstvého chleba, mléka, šunky, sýra, křupavých rohlíků a másla. Přidal také velké balíky těstovin, rýže a brambor a nezapomněl ani na maso. Všechno si nechal zabalit do velkého pytle a naložit na korbu.
Pak se ještě na okamžik zastavil v lékárně pro velké balení sirupu proti kašli a krabici vitamínů, aby mohl pomoci nemocným dětem. Stihnul to těsně před zavírací dobou. Slušně poděkoval, zaplatil a vydal se na nebezpečnou cestu zpět do hor.
Věděl, že to nebude jednoduché, jelikož během dne připadl další sníh, ale zároveň si věřil, že ho už nic nezastaví, protože konečně dostal šanci ukázat všem lidem ve vesnici, že si zaslouží žít s nimi.
Svištěl si to zpět silnicí, po zasněžených mostech nad zmrzlými potoky, přes kopce, vzhůru klikatými serpentýnami, mezi stromy v hlubokém lese, až konečně dojel na silnici obklopenou hlubokými závějemi.
V závějích byla ještě patrná hluboká díra, odkud dříve vysvobodil džíp. Tomu už se mezitím podařilo dostat zpět do vesnice. Tank zrychlil, protože věděl, že na něj celá vesnice netrpělivě čeká.
A když se blížil k vesnici, viděl už z dálky, že burácení jeho motoru v nočním tichu přilákalo na náves téměř všechny obyvatele. Netrpělivě se tísnili okolo silnice, a když zahlédli světla tanku, začali na něj radostně mávat.
Tentokrát se nemračili, když zaslechli skřípání jeho pásů.
Jakmile tank zastavil, začali se lidé stavět do dlouhé fronty a dělili se o nákup, který jim přivezl. Každý si vzal jen tolik, kolik potřeboval, aby zbylo na ostatní. Všichni děkovali, plácali po tanku a usmívali se.
A tank věděl, že teď už je právoplatným občanem vesnice a nikdo už proti němu nikdy neřekne křivého slova.
Pohádku sepsal Martin Staviař pod pečlivým dohledem Daniela Staviaře. Pokud se vám pohádka líbila, budeme rádi, když nám to dáte vědět na adresu admin@zdravemiminko.cz.
Pokud si chcete pohádky přečíst pohodlně a bez reklam, můžete si je zdarma stáhnout ve formátu PDF (momentálně pracujeme na vytvoření dalších formátů elektronických knih):
