Pohádka o autobusu, který nechtěl do šrotu
Byl jednou jeden autobus. Už měl za sebou spousty a spousty šťastných kilometrů. Jezdil dlouhá léta a pamatoval si všechny děti, které před dávnou dobou vozil do školky, později do školy a v dospělosti do práce, a dokonce i jejich děti, které pak také každý den vozil stejnou trasou. Na svých cestách zažil spousty krušných chvil.
Pamatoval horká léta, kdy mu unikala voda děravým chladičem a cestující museli rychle shánět vodu na doplnění, aby mohli jet dál. Pamatoval také tuhé zimy, kdy všechno klouzalo, nedalo se vyjet do kopců a v údolích bylo tolik sněhu, že autobus uvíznul v závějích.
Také pamatoval velké povodně, kdy se po silnicích valila voda a bláto, skrz které se dalo jen sotva projet. Vždy ale dovezl své pasažéry do cíle. Nikdy se mu nestalo, že by nedojel.
Jenže jednoho dne za ním přišel do dílny mechanik, poklepal ho po kapotě a povídal: „Tak co, brachu? Ten olej už ani měnit nebudeme. S tím si vystačíš až do konce.“
Autobus se podivil: „Jak do konce? Do konce týdne, do konce měsíce nebo roku?“ vůbec tomu nerozuměl.
„No, na konci měsíce si tě odvezou do šrotu,“ vysvětlil mu mechanik.
Autobus se podivil a říkal si sám pro sebe: „Do šrotu? Mě? Já, který jsem vždy všechny poctivě a bez zpoždění dovezl do cíle? A za to mě chtějí dát do šrotu? Já, který znám všechny zastávky v širém okolí a kterého neohrozí ani nepřízeň počasí? A mě chtějí dát do šrotu?“ nechtěl tomu věřit.
„To přece nejde. Jen se podívejte na ty nové autobusy, každou chvíli jim něco nefunguje, něco z nich odpadne, selže elektronika, shoří pojistka, jednou si ty potvory háklivé neporadí s horší naftou, jindy se jim ucpou filtry. To já jsem takové problémy nikdy neměl. Co do mě nalili, to jsem poslušně spolykal, a nic mě nezastavilo, ať bylo, jak bylo. A to jsem třeba převážel pasažéry ze dvou linek najednou, když kolega propíchnul obě pneumatiky. Všechno jsem zvládnul. A teď, když bych si měl užívat zasloužený odpočinek, mě chtějí dát do šrotu?“ stále tomu nechtěl uvěřit.
„Takový nevděk!“
Svůj jízdní řád znal nazpaměť, a tak velmi dobře věděl, že konec měsíce se blíží a pak už ho čeká vrakoviště, kde z něj udělají jednu velkou placku.
„To nesmím nikdy dopustit,“ odpřisáhl si sám pro sebe, „tohle si přece nezasloužím.“
A pak dodal: „Já jim všem ještě ukážu!“
A jak tak přemýšlel, zrodil se mu v hlavě plán. Byla to vlastně náhoda. Když nedávno vezl pasažéry na odpolední směnu do továrny, pouštěl cestujícím rádio, kde právě mluvili o slavném závodu, který je určen pro jiná než osobní auta. Ta tam jednoduše nesměla, protože mají mnoho svých závodů. Kde měl ale závodit nákladní automobil, dlouhý jeřáb, hasičské auto nebo autobus?
Právě pro taková auta žádné závody neexistovaly, tedy až na ten jeden, o kterém právě mluvili v rádiu. Konal se s velkou slávou vždy jednou za rok na jaře a sešla se na něm nejrůznější auta a vozítka. Od malého golfového vozíku až po velké stavební stroje. Prostě vše, co mělo kola nebo alespoň pásy.
Kdo se přišel podívat, mohl vidět, jak se spolu na závodní trati utkávají autobusy s náklaďáky, a dokonce i karavany.
A tak se autobusu začal v motoru rodit plán. Říkal si, že by to byla šance, jak všem ukázat, že ještě zdaleka nepatří do starého železa. Něco mu říkalo, že to jednoduše musí udělat. Ujet a zúčastnit se závodu.
Také věděl, že v poslední době ho většinu času nechávají jako náhradní autobus pro strýčka příhodu, takže měl dost volného času. Říkal si sám pro sebe: „V sobotu a neděli se nechodí do práce ani do školy a do školky, takže když zmizím v pátek večer, až do pondělí ráno se nikdo nemusí dozvědět, že jim jeden autobus chybí. A možná jim bude trvat ještě déle, než na to přijdou.“
Nebyl to vůbec špatný nápad. Teď jen musel zajistit, aby měl dost paliva na cestu na závodní okruh. Sám by si totiž nezvládl natankovat a už vůbec by neměl čím zaplatit.
Zajel tedy vedle do menší garáže, kde odjakživa parkovala jedna starší cisterna. Znali se moc dobře, protože byli v depu od samého začátku. Tehdy tam přijeli jako úplně nové naleštěné vozy.
„Prosím tě, ehm, víš,“ začal nesměle, „chtěl bych si na konci své dlouhé kariéry trošku povyrazit a užít. Myslíš, že bys mi v pátek mohla natankovat plnou nádrž, aby to nikdo nevěděl?“
Cisterna se krátce zamyslela a odpověděla mu: „Nóóó, však jsme staří kamarádi. Dá se na tebe spolehnout a nikdy jsme spolu neměli žádné problémy. Stačí, když se mi v pátek připomeneš, a já ti naplním celou nádrž i pár rezervních kanystrů na cestu, když budeš chtít. Hlavně se připomeň. To víš, už mi to tak nemyslí a občas na něco zapomenu.“
Autobus se zaradoval, poděkoval a pomalu začínal věřit, že se mu jeho velký sen skutečně splní.
Celý týden byl jako na trní, jak se nemohl se dočkat pátku.
A když konečně nastal ten velký den a autobus vyložil poslední pasažéry, které vezl místo jednoho porouchaného trolejbusu, zaparkoval a nechal mechanika, aby obhlédl, zda je vše v pořádku. Ten vše pečlivě zkontroloval, poplácal autobus po kapotě a se slovy: „Tak se tady měj, starý brachu,“ odešel domů.
Připozdívalo se a neplánovaný záskok za porouchaný trolejbus natěšenému autobusu mírně narušil plány. Chvátal proto rychle do garáže za cisternou.
Překotně vjel dovnitř, kde ho zprvu zarazilo šero, které zde panovalo. Pro jistotu tedy rozsvítil potkávací světla.
„Kdo to, co to?“ vyhrkla rozespale cisterna, „Ach, to jsi ty, autobusíku. Už jsem si myslela, že nedorazíš, a tak jsem si chvíli zdřímla.“
„Máš pro mě, ehm? Však víš,“ pravil potichu autobus.
„Samozřejmě. Co jsem slíbila, to také dodržím,“ pravila cisterna a připojila autobusu k otvoru nádrže hadici. Za moment už autobus cítil ten hřejivý pocit, jak mu do nádrže žbluňkala čerstvá nafta.
Než cisterna naplnila nádrž a rezervní kanystry, venku se dočista setmělo. Autobus v rychlosti poděkoval a vydal se kradmo k vedlejší bráně.
Jel opatrně a ani za branou nijak nezrychloval, aby nepůsobil podezřele. Pomalu se ploužil dlouhou ulicí, o které věděl, že ho vyvede na okraj města. Když míjel dopravní značku označující okraj města, cítil se trochu provinile. Nikdy předtím neudělal nic proti pravidlům, ale teď uvnitř cítil, že musí sebrat veškerou odvahu a vydat se za dobrodružstvím.
Značka se mihla okolo něj a pocit strachu se rázem změnil ve spokojenost. Teď už nebylo cesty zpět. Autobus si užíval nádherný večer. Jeden z těch večerů, kdy se blíží léto a vzduch je teplý a voní kvítím.
Když tak v záři dálkových světel viděl, jak je všude krásně, o to více se utvrdil v tom, že musí všem ukázat, že si zaslouží své místo na světě. Byl venku z města, a tak mohl zařadit vyšší rychlost a přidat plyn.
Světla města se ve zpětném zrcátku zmenšovala a zmenšovala, až jeho obrysy zmizely daleko za zadním nárazníkem autobusu.
Autobus projížděl přes vesničky, okolo lesů, přes most nad širokou řekou, temným tunelem pod horami, přes několik železničních přejezdů, dál za svým snem.
Věděl, že až ráno vyjde slunce, bude dostatečně daleko a nikdo nebude mít šanci ho najít. Jel sice rychle, ale dodržoval předpisy. Z filmů věděl, že když je někdo na útěku, musí dodržovat zákony, aby ho zbytečně nezastavila policie kvůli nějakému přestupku.
Jel dál a dál okolo polí, kde se zelenala pšenice, a všude bylo tak krásně, takže mu nevadilo, že jede bez přestání celou noc, celý den a skoro celou další noc.
Hřálo ho vědomí, že teď už ho nikdo nenajde, a tak si mohl dovolit zajet do kempu. Věděl, že teď, dlouho před prázdninami, tam bude prázdno, a tak si tam bude moci nerušeně odpočinout.
Projel bránou, zaparkoval pod vysokou břízou na místě s výhledem na jezero a užíval si chladný stín.
Chladič, rozpálený po dlouhé cestě, pomalu chladnul a autobusu se klížily světlomety. Dlouze si zívl a usnul.
Zdálo se mu o velkém závodním okruhu, okolo kterého seděly na tribunách spousty diváků mávajících vlaječkami. Všichni mu fandili a on právě projížděl cílem.
Byl to úžasný pocit. Škoda jen, že ho ráno probudil rachot aut rybářů, kteří přijížděli do kempu. Pozvolna se probral, zamžoural stěrači a po očku sledoval, jak si rybáři chystají na břehu pruty, aby mohli chytat ryby. To ale nebylo nic pro něho. Věděl, že musí pokračovat dále, aby stihl velký závod. A tak vyrazil.
Opět nijak nepospíchal. Jel tak rychle, aby šetřil palivo, takže mu cesta trvala téměř celý den.
Až navečer dorazil plný očekávání do cíle své cesty, k závodnímu okruhu obklopenému obrovitánskými tribunami pro spousty a spousty lidí.
Viděl je ostatně už z dálky. Obrovskou stavbu ze skla a betonu, do které se opíralo jarní sluníčko a na míle daleko ji měnilo v jeden zářící drahokam, který přitahoval zraky lidí z širokého okolí. Vzhůru do výšky se jako tykadla tyčily vysoké věže s obrovitánskými reflektory, připravené osvětlovat závodní okruh při nočních závodech.
Autobus už z dálky viděl, jak se u jednotlivých bran shromažďují davy lidí, kteří touží na vlastní oči spatřit ten slavný závod. A u hlavní brány už čekala fronta závodníků.
Viděl mezi nimi malinké golfové vozíky, odtahové auto, obrovský vyprošťovací jeřáb s vysunovacím hákem, veliký náklaďák z lomu a dokonce i nádherný červený dvoupatrový autobus. Když se přiblížil, slyšel, jak se s pořadateli dohaduje jeden postarší trolejbus, který přivezli na přepravním přívěsu: „Jak diskvalifikovat, co to má znamenat? Jak to, že nemůžu závodit? To je skandál!“ křičel trolejbus na celé kolo.
Jeden z pořadatelů mu odpovídal: „Bohužel, na našem okruhu nejsou natažené troleje, nemáme tady žádné elektrické vedení, takže není možné, abyste se účastnil. Je mi to nesmírně líto, ale nepůjde to.“
„To se ještě uvidí, odfrkl trolejbus a vztekle zavelel tahači, který ho přivezl, aby se vytočil a odjel s ním pryč.“
Autobus si hezky vystál frontu, nahlásil se jako závodník a vylosoval si číslo.
Dychtivě na číslo pohlédl a zděšeně zatroubil se slovy: „Třináct? Proč zrovna já? Takové smutné, nešťastné číslo! S tím se přece nedá vyhrát! To už se můžu rovnou vytočit a jet za tím trolejbusem.“
„Další! Uvolněte místo,“ křikl směrem k autobusu jeden z pořadatelů a autobusu nezbylo, než aby popojel dále směrem k závodnímu okruhu.
Závod ostatně začínal už za chvíli, a tak rychle zamířil k čerpací stanici, od které dostanou všichni závodníci naprosto stejné palivo, aby měli rovné podmínky a nikdo se nemohl vymlouvat a hlavně podvádět.
Vzápětí se už všechny vozy shromáždily u prvního stanoviště. První disciplínou byla jízda zručnosti, slalom mezi kužely na čas.
Cílem bylo projet klikatě mezi kužely, ani jeden neshodit a k tomu být první.
Samo sebou nemohla jet všechna auta nejednou. Jednoduše startovala postupně a měřil se jim čas.
Jako první jel malý golfový vozík. Měl malá kolečka, a tak mu šlo zatáčení docela jednoduše. Jen se v ostrých zatáčkách kolébal ze strany na stranu, až se z tribun ozývaly údivné vzdechy, když si diváci mysleli, že se vozík každým okamžikem převrátí na bok.
Do cíle ale dojel, dokonce nepřejel ani jeden kužel, ale výsledný čas nebyl nic moc. Žádný favorit na vítěze to ostatně nebyl.
Po golfovém vozíku se na startovní čáře připravil velký těžební nákladní vůz. Byl celý žlutý, měl velikou korbu a kola velká pomalu jako celý ten golfový vozík, který projel závodní dráhou před ním. Byl opravdu obrovský.
A najednou bylo odstartováno. Náklaďák vyjel na dráhu doprovázen řevem motorů a sloupem černého dýmu ze dvou výfuků.
„Křup,“ přejel první kužel, „lup,“ rozdrtil pod koly druhý kužel. Ať zatáčel doleva a doprava, jak chtěl, vypadalo to, jako by zapomněl, že se má kuželům vyhýbat.
Jeho obrovská kola drtila jeden kužel za druhým. Skoro jako by si myslel, že dostane body za každý kužel, který přejede.
Když projížděl cílovou páskou, všechny kužely se válely na dráze v podobě úhledných placiček. A tak byl těžební nákladní automobil okamžitě vyloučen ze závodu.
Pořadatelé museli navíc vyhlásit neplánovanou přestávku, aby vyměnili všechny rozplácnuté kužely.
„To se nám tady tedy ještě nestalo,“ kroutil hlavou jeden z pořadatelů, „doufám, že máme velkou zásobu kuželů.“
Jako další vyrazil na závodní dráhu autojeřáb. Když zatáčel mezi kužely, jeho rameno v každé zatáčce prosvištělo nad hlavami diváků na tribunách, až někteří popadali ze sedaček.
I přes tu hrůzostrašnou podívanou se nikomu jako zázrakem nic nestalo a jeřáb dorazil do cíle. Nedostal dokonce ani příliš trestných bodů, protože kromě jednoho zůstaly všechny ostatní kužely neporušené. I čas měl docela obstojný.
Výsledky jeřábu už autobus příliš nesledoval. Byl nesmírně nervózní, motor mu bušil napětím, když tu se konečně tribunami rozeznělo: „Číslo třináct, na start se dostaví číslo třináct. Opakuji, číslo třináct.“
Žlutý autobus nezaváhal. Okamžitě popojel na startovní čáru a s napětím očekával start.
Sledoval červený signál svítící na semaforu. Blik. Změnil se na oranžový a vedle semaforu se objevilo velké číslo pět. Čtyři. Tři. Dva. Jedna. Zelená. Ozval se výstřel z pistole, autobus vyrazil. Motor zaburácel na plné otáčky a pneumatiky zahvízdaly na asfaltu.
A autobus už se řítil k prvnímu kuželu. Nadjel si hezky doprava, aby mohl udělat velký oblouk, a pak prudkým zatočením doleva těsně projel okolo kuželu. Vzápětí už zatáčel zase doprava, aby se vyhnul dalšímu.
Bylo to poprvé, co se účastnil závodu. A hned před očima tolika diváků. Kapota se mu chvěla napětím, když míjel další kužel. Jen taktak, že ho nepřejel.
Autobus se lekl a znejistěl. Prudce zatočil a dostal se do smyku. Kola za ním kreslila na asfaltu černou čáru, zatímco se blížil k dalšímu kuželu. Pokoušel se brzdit, aby zpomalil, ale srážka byla nevyhnutelná.
Křup. Kužel zarachotil pod koly, zachytil se pneumatiky, třikrát obkroužil dokola pod blatníkem a vylétl do dálky.
„Ach ne, jeden jsem trefil,“ zavzdychal autobus. To už měl ale řízení opět pod kontrolou a zrychloval, aby mohl objet další kužel.
Už věděl, jak na to, a tak udržoval přiměřenou rychlost a ladně se vyhnul všem zbývajícím kuželům.
Ještě když projížděl cílovou páskou a jeden z pořadatelů mával praporkem, chvěl se autobus napětím.
„Dokázal jsem to, jsem v cíli,“ říkal si a pokukoval po tabuli se svým časem.
„Výborně, máš nejlepší čas, ale kazí ti to ten jeden zničený kužel. Uvidíme, jak se bude dařit ostatním,“ hlásil jeden z pořadatelů.
A tak autobusu nezbylo než čekat. Nervózně postával zaparkovaný poblíž závodní dráhy. Kdyby měl nohy, asi by samou netrpělivostí přešlapoval, ale takto jen lehce vrtěl předními koly.
Další auta ničím neoslňovala, na dráze se vystřídal popelářský vůz, který byl ale ještě v průběhu závodu vyloučen za znečišťování dráhy. V každé zatáčce se z něj totiž sypaly odpadky.
Pořadatelé zažili perné chvíle, když dráhou projížděl domíchávač na beton. Na závodiště totiž dojel přímo ze stavby a na poslední chvíli, a protože se práce na staveništi zdržely, nemohl tam vyklopit beton, a tak musel závodit s ním. V každé zatáčce se hrozivě nakláněl, až hrozilo, že se převrátí a tekoucí beton zaplaví závodní dráhu. Chmurné obavy pořadatelů se naplnily těsně před cílem, kdy domíchávač sotva vybral zatáčku a při pokusu vyrovnat směr jízdy se s žuchnutím a lomozem převrátil na bok. Hrozilo znečištění dráhy a přerušení závodu. Než však stihl beton vytéci, přispěchal jeřáb, zahákl ocelové lano za míchačku a postavil domíchávač zpět na kola.
Závodní dráha byla zachráněna. Lidé na tribunách jásali a volali: „Sláva jeřábu, ať žije jeřáb!“
Domíchávač sice pomalu dojel do cíle, ale do závěrečného hodnocení už zasáhnout nemohl. Následně projelo ještě několik různých aut, ale žádné z nich svými výsledky nijak neoslnilo.
Další pozdvižení způsobil kombajn. Ten se sice před závodem holedbal, že má otáčecí zadní kola a díky tomu dokáže zatáčet lépe než všichni ostatní, ale nikdo nevěřil, že by tak velký a nemotorný stroj mohl dosáhnout na první místa.
Jenže to nebyl jen tak obyčejný kombajn. Šlo o poslední model, který měl teprve jít do výroby, a plánovalo se, že se bude používat na menších polích na kopcích a v horách, takže musel být obratnější než ostatní kombajny.
Když projížděl na start okolo autobusu, jen si odfrkl: „Nějaký starý křáp před vyřazením mě neohrozí. Podívej se, jak ti teď na dráze vytřu zrak!“
Autobus jen nechápavě zamrkal předními světly a opatrně ucouvl. Takhle ošklivě ho ještě nikdy nikdo nenazval. Než ale stihl něco odpovědět, stál už kombajn na startu a světlo na startovním semaforu se rozsvítilo.
Jakmile se na semaforu objevila zelená, vystřelil kombajn, až se mu zakouřilo od kol. Bravurně projel okolo prvního kuželu, druhý ladně minul a ještě zvládal neustále zvyšovat rychlost.
V okamžiku, kdy byl zhruba v polovině dráhy, se na tabuli objevil mezičas a jeho náskok na autobus. Kombajn se jen ušklíbl, protože mu bylo jasné, že dnes pokoří rekord dráhy a nikdo nemá šanci ho ohrozit. Vítězoslavně zatroubil, odfrknul a přidal plyn.
A pak se to stalo. Později nikomu nebylo jasné, jak k tomu došlo, ale někteří tvrdili, že kombajn ještě nebyl zcela seřízený, možná ještě neuměl vše ovládat nebo jednoduše došlo k technické závadě.
Tak či tak věci proběhly následovně: V další otočce se náhle spustila žací lišta, a to tak, že na plné obrátky. S kombajnem to trhlo, a než stačil zareagovat, nevybral zatáčku a lišta nabrala první kužel. Na diváky vylétla sprška rozdrceného oranžového plastu. Při dalším zoufalém pokusu o vyrovnání směru kombajn omylem přidal plyn, prolétl smykem přes další kužel, který také rozsekal, a s hlasitým nárazem najel v plné rychlosti do ochranné bariéry, žací lišta zajiskřila na betonu, celá se prohnula a upadla. Z výfuku kombajnu se vyvalil černý dým a pak jeho motor nadobro zhasnul. To byl konec. Konec kombajnu a také konec celého závodu.
Konečně byly spočítány trestné body, zahrála fanfára a na světelné tabuli nad stadionem se rozsvítilo vítězné pořadí. Autobus zajásal: „Páni, já to dokázal, jsem první. Opravdu, jsem první!“
Autobus blikal světly, jásal, jezdil dokola po okruhu pod tribunami a troubil na diváky, kteří nadšeně tleskali. Doma u televizních obrazovek ho poznali i všichni ti lidé, které dlouhé roky vozil, a slavili s ním: „Jééé, to je náš autobus. Vyhrál závod! Ano, náš autobus, kterým jsem jako kluk jezdil do školy!“
A tak začala závodní kariéra autobusu, která trvala ještě několik dlouhých let. A ani pak neskončil na vrakovišti, jak se obával. Stal se tak slavným, že v jeho městě postavili muzeum hromadné dopravy a on v něm získal čestné místo a stojí tam dodnes.
Pohádku sepsal Martin Staviař pod pečlivým dohledem Daniela Staviaře. Pokud se vám pohádka líbila, budeme rádi, když nám to dáte vědět na adresu admin@zdravemiminko.cz.
Pokud si chcete pohádky přečíst pohodlně a bez reklam, můžete si je zdarma stáhnout ve formátu PDF (momentálně pracujeme na vytvoření dalších formátů elektronických knih):
