Pohádka o autíčku, které nechtělo na silnice
Bylo jednou jedno červené auto, kterému se nelíbilo, že musí neustále jezdit jen po silnici.
Když se tak prohánělo po vesnici, vidělo okolo silnice pobíhat kachnu s malými káčátky, v ohradě se pásli hnědí koníci s hříbátky a o kus dál na rozlehlých pastvinách pod lesem zase krávy s telátky.
Auto bylo smutné, že si nemůže hrát s nimi a musí se neustále držet jen na silnici. Zvláště teď, když slunce pálilo a asfalt byl rozpálený, to nebylo nic příjemného.
Říkalo si pro sebe: „Jaké by to asi bylo, kdybych se tak také mohlo prohánět na louce, po lesích, možná také někde u vody, třeba na pláži. To by bylo úžasné.“
Autíčko přemýšlelo, jak by to udělalo. Zatím nikdy pořádně mimo silnici nejezdilo. Vlastně jen jednou, když navštívilo kamarády na farmě a muselo přejet z příjezdové silnice ke stodole. Jenže i tehdy jelo po takové ušlapané pěšince, která by se vlastně také dala považovat za silnici.
Teď to ale bylo jiné. Ta myšlenka ho lákala stále více, když smutně sledovalo traktory na polích a v lesích, čtyřkolky na pláži a golfové vozíky na úhledně posekaném trávníku.
A tak se rozhodlo, že to zítra vyzkouší. S tou myšlenkou odjelo navečer do garáže a usnulo, jakmile se za ním zavřela vrata.
Jenže tu noc přišla bouřka. Černé mraky ještě při západu slunce pokryly celou oblohu. Všude lítaly blesky, vítr lomcoval okenicemi, rval listí ze stromů a hustě pršelo.
Lesní pěšinky se rázem proměnily v potoky. Zmoklé slepice utíkaly s kdákáním do kurníku, koníci se klusali schovat z pastvin do stáje a kravičky v chlévě vystrašeně bučely. Všechna zvířátka se velice bála blesků a kromě toho jim začala být zima.
Červené autíčko o ničem nevědělo. Hlavou se mu honily sny o tom, jak se prohání po lese.
Během noci se těžká oblaka postupně vypršela, zvedla se výše a vítr je rozfoukal po širém okolí. Krajinu zalilo světlo měsíce a v celém okolí zavládl klid. Vystrašená zvířata se uklidnila a usnula. Slepice s kohoutem v kurníku, koně ve stáji a krávy ve svém chlévě.
Ráno se slunce opřelo svými paprsky do promočené krajiny a po okolí se rozvonělo kvítí. Když zakokrhal první kohout, auto zamžouralo ospalými světlomety.
Nedočkavě nastartovalo. „Brrrm,“ zaburácel jeho motor a vrata garáže se začala otevírat. Dnes mělo autíčko svůj velký den. Konečně se odhodlalo překonat strach a našlo odvahu vyrazit za dobrodružstvím.
Jakmile byla vrata garáže otevřená, vyrazilo auto přes příjezdovou cestu rovnou na silnici. Bylo celé nesvé a nedočkavé, jak se těšilo, až konečně ze silnice sjede na polní cestu a pak dál a dál přes louky a lesy za svým snem.
Jakmile bylo za vesnicí a vědělo, že ho nikdo nevidí, konečně si trouflo sjet ze silnice na pěšinku. Hřál ho pocit z toho, že dělá něco, co by dělat nemělo. Pořád to ale nebylo ono. Pěšinka byla pevná a autíčko si na ní připadalo jako na obyčejné silnici.
Uhánělo si to po pěšince směrem k lesu. Okolí se mu velice líbilo, protože vše bylo po dešti takové svěží, voňavé. Kolem doširoka rozevřených květů se to hemžilo včelkami a čmeláky. Sluneční paprsky zahřívaly krajinu. Bylo prostě nádherně a autíčku ani nepřišlo, že by jízda mimo hlavní silnici byla nějak obtížná.
Jelo si dál a dál. Projelo lesem, kde hluk jeho motoru vyplašil pasoucí se srnky. Auto se kochalo okolní přírodou a vůbec si nevšímalo toho, jak je všude mokro, ani toho že hlouběji v lese jsou lesní pěšinky stále více a více zablácené.
Jak tak jelo lesem dál a dál, znenadání si povšimlo, že mu prokluzují kola a jen stěží může popojet dál dopředu.
Zkusilo tedy couvat, ale ani couvání se mu nedařilo o nic lépe, a tak na chvíli zastavilo, nechalo motor běžet a přemýšlelo, jak se z té šlamastyky dostat.
Kam až dohlédlo, byl jen les. Auto nemělo tušení, jak daleko od okraje lesa může být. A co bylo horší, nikomu ráno neřeklo, na jakou výpravu se chystá, takže nikdo nebude vědět, kde ho hledat. Málokdo by ostatně tušil, že se auto vydá mimo silnice, hluboko do lesa.
Přemýšlelo, co udělá. Mezitím zařadilo rychlost a znovu se zkusilo rozjet. Motor řval, všude létalo bláto odstřikující od kol. Kusy hlíny dopadaly až na kapotu a lepily se na skla. Auto prskalo hlínu, mžouralo stěrači a vztekalo se. „Přece tady nezůstanu napořád!“
Znovu zařadilo zpátečku a přidalo plyn. Bláto létalo pro změnu na druhou stranu, ale auto se ani teď nepohnulo. Veškerá snaha byla marná. Auto se navíc kousek po kousku zahrabávalo hlouběji do bláta. Kola už byla napůl ponořená v mazlavém jílu.
Auto přepadlo zoufalství. Smutně vypnulo motor, začalo z ostřikovačů ronit slzy jako hrachy a naříkavě potrubovat klaksonem. Litovalo, že nezůstalo na silnici. To už by touto dobou bylo dávno na čerpací stanici na obědě se všemi ostatními auty.
Jeho strach sílil. Vědělo, že časem mu dojde benzín, vybije se baterie a postupně začne v tom vlhkém lese reznout. To je pro každé auto ta největší pohroma.
A co teprve, až bude tma? Auto se tmy bálo. Doposud ještě nikdy nespalo venku. Každou noc totiž zatím strávilo ve své suché vyhřáté garáži, kde bylo vždy v bezpečí. Ale co tady v lese?
Co kdyby tady žili medvědi, vlci nebo ještě něco horšího? Auto se o sebe bálo víc a víc. Netušilo, zda se z toho černočerného lesa vůbec kdy dostane. A jak tak přemýšlelo, začalo se stmívat.
„Musím to zkusit ještě jednou,“ řeklo si. Nastartovalo, zařadilo rychlost, přidalo. Zase nic. Pak zpátečku, plný plyn. Opět nic. Jen bláto létalo na všechny strany a motor řval v plných otáčkách, jako by se měl každou chvílí rozletět na kusy.
Auto propadalo zoufalství. Nemělo už sílu ani zapnout stěrače, aby si otřelo slzy, které mu znovu tryskaly z ostřikovačů.
Když už bylo úplně vyčerpané, vypnulo motor a čekalo, až přijde tma.
Když tu najednou zaslechlo z dálky burácivý motor lesního traktoru: „Brrrm. Brrrm.“
Světla se mu rozzářila štěstím. „Sláva, jsem zachráněno,“ zajásalo, „doufám, že mám ještě trochu šťávy v baterce,“ říkalo si.
Jakmile rozsvítilo dálková světla, temnotu lesa prořízly dva světelné kužely. Autíčko světla střídavě rozsvěcovalo a zhasínalo, aby na sebe lépe upozornilo. Současně troubilo ze všech sil a do toho ještě poblikávalo blinkry.
Z korun stromů se do všech stran rozlétla hejna polekaných ptáků. Auto toho nedbalo a blikalo a troubilo dále, co mu síly stačily. Nechtělo propásnout jedinou šanci na záchranu.
Lesem si spokojeně projížděl traktor, který za sebou na řetězech táhnul tři velké klády a už se těšil na horkou koupel v myčce pro traktory. Když tu náhle zaslechl zoufalé troubení.
„Safra, kdo tady co dělá v takovou pozdní hodinu a proč tady troubí jak na lesy?“ zahuhlal si sám pro sebe a odbočil na pěšinku směrem k místu, odkud všechen ten hluk vycházel.
Předtím ještě povolil řetězy a nechal klády sklouznout na mech vedle pěšinky, aby se mu lépe jelo.
Po chvíli už viděl i poblikávající světla a věděl tedy, že jede správně. To už si všimnul i stop v blátě a divil se ještě více: „Cože? Sportovní pneumatiky tady uprostřed lesa? A po tom vydatném lijáku v noci? To musí být nějaký blázen!“
V mírném kopci traktor přidal plyn, aby se v tom těžkém terénu vůbec dostal nahoru.
Troubení i záře světel pomalu slábly, jak se autu vybíjela baterie, traktor ale dokázal udržovat správný směr podle stop, které si osvětloval vlastními světlomety. Měl dvě světla na bocích a další dvě nahoře na kabině.
Jel dál, zatímco všude okolo se stále více stmívalo.
Auto si uvědomovalo, že baterie je téměř vybitá. Slyšelo, že troubení utichá a záře jeho vlastních světlometů také slábne. Připadalo mu ale, že slyší motor traktoru stále hlasitěji. Jako by se ozýval za kopečkem, přes který auto odpoledne přejelo.
A pak se na vrcholku kopce objevila nejprve dvě světla a za okamžik další dvě umístěná o něco níže. Zoufalé troubení v ten okamžik přešlo v nadšený jásot.
Když traktor přejel přes okraj kopce, spatřil děsivou podívanou. O kus níže stálo na pěšince auto celé pokryté blátem. Blátivé fleky pokrývaly i okolní stromy a keře. Auto mělo navíc téměř celá kola zabořená ve vyjetých kolejích. Traktor slyšel, jak z posledních sil troubí o pomoc. Odpověděl jedním silným zatroubením a zrychlil.
„Copak se ti přihodilo a co tady vůbec děláš?“ ptal se traktor, když k autu dorazil.
„Sjelo jsem z cesty a zabloudilo jsem. Už jsem se bálo, že tady zůstanu napořád. Pomůžeš mi?“ vysvětlovalo auto vyčerpaným hlasem.
„Jasně, žádný strach. Všechno bude dobré,“ chlácholil ho traktor a opatrně sjel z pěšiny, aby se otočil a mohl k autu zacouvat.
Pak už jen stačilo připojit k autu řetězy a traktor se mohl opatrně rozjet. Jak zvolna přidával plyn, jeho velká kola se dala pomalu do pohybu.
Z komína traktoru se vyvalil hustý černý dým, až se z toho auto zakuckalo, ale to mu nevadilo. S radostí zaznamenalo, že se hýbe a že jeho kola opouští sevření studeného a lepkavého bláta. Teď už mu bylo jasné, že se z té šlamastyky dostane. Bylo tak šťastné a dokonce si i pobrukovalo, když ho traktor táhnul pryč z lesa směrem k silnici.
Jakmile auto znovu ucítilo pod koly pevný asfalt, traktor odpojil řetěz. Ten se zacinkáním dopadl na silnici a traktor o kousek popojel.
„Mnohokrát ti děkuji za záchranu,“ řeklo auto traktoru.
„Rád jsem pomohl. Máš štěstí, že jsem jel zrovna okolo, jinak by tě jen těžko někdo našel. Tak se měj a dávej na sebe pozor,“ odpověděl traktor, zablikal světly a odjel do myčky, na kterou se tak těšil. Klády v lese počkají do zítřka.
Auto z posledních sil nastartovalo a pomaličku, aby šetřilo poslední zbytky paliva, se vydalo zpět do vesnice, do své vyhřáté garáže. Cestou si říkalo, že už nikdy neudělá tak nebezpečnou věc. A pokud se někdy vůbec vydá někam daleko, určitě nepojede samo nebo o tom alespoň řekne kamarádům, aby věděli, kde ho mají hledat.
Když spatřilo světla za okny domků ve vesnici, zaradovalo se a zrychlilo, aby bylo co nejdříve u sebe doma. Nemělo už sílu zajet do myčky, a tak ve své garáži usnulo celé zablácené, ale spokojené, že je zpět v bezpečí.
Pohádku sepsal Martin Staviař pod pečlivým dohledem Daniela Staviaře. Pokud se vám pohádka líbila, budeme rádi, když nám to dáte vědět na adresu admin@zdravemiminko.cz.
Pokud si chcete pohádky přečíst pohodlně a bez reklam, můžete si je zdarma stáhnout ve formátu PDF (momentálně pracujeme na vytvoření dalších formátů elektronických knih):
