Pohádka o autíčku, které chtělo létat
Jedno malé sportovní autíčko, které mělo krásnou žlutou zářivou barvu, se rozhodlo, že už nebude jezdit po silnici jako všechna ostatní auta, ale že se chce také prohánět vzduchem jako letadla. Říkalo si: „Jaké by to asi bylo – létat mezi obláčky jako ptáčkové nebo letadla a vrtulníky? Muselo by to být úžasné. Jak by se mi to ale mohlo splnit? Jsem přece auto, mám kola a s nimi nikdy létat nebudu.“ Vědělo, že to nebude jednoduché, ale moc toužilo si ten svůj velký sen splnit. A tak začalo přemýšlet nad tím, co mají vlastně ptáčkové a letadla jiného než auta.
„Letadla mají také kola, ale na rozdíl od aut mají ještě křídla a také vrtuli. No jo, ale kde takovou vrtuli a křídla seženu,“ přemýšlelo autíčko nahlas. Také vědělo, že některá letadla nemají ani tu vrtuli a místo ní mají proudový motor. A pak jsou tady ještě rakety raketovým motorem, ze kterého šlehají plameny.
„Panečku, to by bylo něco,“ pomyslelo si autíčko, „to by ze mě bylo to nejrychlejší autíčko na světě. A pak už jen přidat křídla a budu také létat mezi obláčky.“
„No,“ říkalo si samo pro sebe, „kde bych tak mohlo všechny ty díly a součástky sehnat?“ povzdechlo si.
Kdysi dávno slyšelo od jednoho starého autobusu, který projel celé okolí křížem krážem, že nedaleko odsud se nachází vrakoviště pro stará letadla. Tam by se určitě dal najít nějaký ten starý motor, ať už proudový nebo raketový. A křídel, těch tam bude také habaděj.
A tak se autíčko zapřísáhlo, že na to vrakoviště letadel stůj co stůj zajede. Určitě to nebude daleko. Následující den natankovalo plnou nádrž benzínu, nechalo se v myčce krásně umýt, aby mu to slušelo, a vyrazilo na cestu.
Cesta sice nebyla tak krátká, jak si autíčko myslelo, ale nedlouho po poledni konečně uvidělo v dálce za kopcem spousty lesknoucích se křídel a trupů na velké asfaltové ploše.
Vrakoviště bylo obehnané vysokým plotem, aby se tam jen tak někdo nedostal, ale autíčko přemluvilo pana vrátného, aby ho pustil dovnitř.
Už zdálky vidělo spousty starých a rezavých letadel. Některým chyběla křídla, jiná měla vytlučená okénka. Některá dokonce neměla ani podvozek, a tak se jen tak povalovala na asfaltu nebo v trávě a postupně se rozpadala a zarůstala trávou a křovím. „Hmm, tady asi nenajdu něco, co bych mohlo použít,“ řeklo si autíčko se smutným povzdechnutím, ale nechtělo se vzdát hned na začátku, když už urazilo tak dalekou cestu.
Jelo dál a dál, mezi spoustou vraků letadel, až konečně našlo místo, kam přivezli několik letadel teprve nedávno, a také zde našlo několik zachovalých kousků. Ačkoliv některá letadla byla rozbitá a jiným dost součástek chybělo, povedlo se žlutému autíčku po chvíli hledání najít pár dlouhých křídel a také krátká křidélka, která upadla z ocasu jednoho ze starých letadel. Nechyběla ani stříbrná směrovka, pomocí které letadélka zatáčejí. A co je hlavní, našlo dokonce i veliký raketový motor, který by si mohlo nechat připevnit dozadu.
Autíčko se už už vidělo, jak si to uhání po přistávací ploše a vznese se do výšky. „Tak, mám vybráno,“ řeklo si nadšeně samo pro sebe, „no, teď ale budu muset sehnat někoho, kdo mi všechny ty díly přimontuje.“
Jelo zpátky na vrátnici a říkalo si, že ten přívětivý pan vrátný by mu jistě mohl nějak pomoci. Zastavilo tedy u něj a dalo se sním do řeči.
„Nebude to vůbec žádný problém,“ odpověděl pan vrátný, když se autíčko zeptalo, kdo by mu mohlo pomoci, „pokud vydržíš do zítřka, dorazí sem parta šikovných mechaniků. Pro ně to bude hračka a moc rádi ti pomohou. Bude to jistě zábava pro všechny,“ dodal pan vrátný, pousmál se na autíčko a šel zatelefonovat mechanikům.
„Jó a přenocovat můžeš támhle v tom hangáru, stejně je teď prázdný,“ houknul pan vrátný na autíčko malým okénkem, zatímco vytáčel číslo. Autíčko poděkovalo, a protože bylo z dnešní jízdy a všeho toho hledání velice unavené, zajelo do hangáru, a ještě než se za ním zavřela vrata, tvrdě usnulo.
V noci se mu zdály sny o tom, jak si to létá vzduchem nahoru, dolů, rozhání hejna vran, létá skrze obláčky, prolétá pod mostem a dělá vývrtky. Celou noc bylo neklidné a příliš toho nenaspalo.
Sotva vysvitly první paprsky sluníčka, autíčko už bylo zpátky na nohou, pardon, tedy na kolech. Zatroubilo, vrata hangáru se otevřela, takže mohlo vyjelo ven. U vrátnice už stála parta mechaniků s velkou dodávkou plnou nářadí, povídali si a pili kakao. Když spatřili auto, zamávali na něj a pokynuli mu, ať přijede k nim. Auto okamžitě přijelo k vrátnici a dalo se s mechaniky do řeči.
Ani oni nechtěli nic odkládat, vzali své svářečky, veliké pily na železo, nýtovací kleště a vše ostatní, co by mohli potřebovat, nasedli do své dodávky a jeli dozadu připravit si díly, které autíčko včera vybralo.
Trvalo jim skoro půl dne, než staré letadlo odstrojili od všech potřebných dílů a součástek, a dalšího půl dne vše připevňovali k nervóznímu autíčku. Než k němu připevnili křídla, museli ho nejprve zpevnit několika pevnými tyčemi, které k němu přivařili svářečkou. Také museli vymyslet, jak k autíčku připevnit ten veliký raketový motor, aby z něho neupadnul, až pojede na plný výkon.
Nebylo to jednoduché ani pro tak sehranou partu mechaniků. Celou dobu si dělali legraci z toho, že by pro ně bylo mnohem jednodušší zařídit, aby letadlo mohlo jezdilo po silnici jako auto. Ale takhle naopak? Umožnit autíčku létat, to není jen tak. To vědí i malé děti. Ale ty také vědí, že když se chce, všechno jde.
Protože ti mechanici ale byli obzvláště šikovní a měli spoustu užitečného nářadí, nakonec se jim vše podařilo. Ještě než zapadlo sluníčko, autíčko stálo před nimi v celé své kráse. Na bocích z něj trčela dlouhatánská křídla, vzadu dvě menší a nahoru čněla směrovka, kterou bude řídit. A úplně vzadu se lesknul veliký raketový motor, ze kterého po nastartování vyšlehnul veliký modrý plamen. Autíčko se nemohlo nabažit toho úžasného pocitu. Splnil se mu jeho velký sen.
Už bylo ale příliš pozdě na vyzkoušení křídel, a tak autíčko poděkovalo mechanikům a společně odjeli do hangáru, aby si všichni odpočinuli a nabrali síly na zítřejší velký den. Tentokrát autíčko nemohlo vjet těmi malými vrátky jako včera, protože by se do nich s těmi křídly nevešlo, a tak mechanici otevřeli veliká vrata pro letadla, aby se mělo jak dostat dovnitř.
Pak se mechanici uložili ke spánku a usnuli s pocitem z dobře odvedené práce. Autíčko si stále nemohlo zvyknout na ten pocit, který mu přinášela ta dlouhá křídla a ten těžký motor a nádrž s palivem. Ale vědělo, že zítra se mu konečně splní to obrovské přání, a tak spokojeně usnulo. Tentokrát bylo tak unavené, že se mu ani nezdály žádné sny.
Když se ráno probudilo, okamžitě kontrolovalo, jestli včerejšek nebyl pouhý sen a jestli pořád má ta úžasná stříbrná křídla. Nezdálo se mu to. Křídla tam pořád byla. Také vidělo, že mechanici jsou již vzhůru, a cítilo, jak celým hangárem voní horké kakao. Když mechanici zahlédli, že je autíčko vzhůru, otevřeli velká vrata hangáru a pustili ho ven.
Obloha byla nádherně modrá a bez jediného mráčku. Sluníčko krásně svítilo, vzduch nad přistávací plochou se tetelil horkem. Vypadalo to, že bude nádherný slunečný den – jako stvořený pro létání. Autíčko bylo radostí bez sebe. „Konečně poletím,“ řeklo si, odjelo s mechaniky na volnou přistávací plochu a nastartovalo raketový motor. Nejprve ho nechalo běžet jen pozvolna, aby se zahřál, pak pořádně zabrzdilo kola a začalo přidávat plyn. Cítilo tu obrovskou energii, která ho tlačí dopředu, a když se i přes zabržděná kola začalo pomalu sunout po dráze, pustilo brzdu.
V tom okamžiku autíčko vylétlo jako střela kupředu. Řítilo se po dráze jako blesk. Ručička na tachometru se čtyřikrát protočila dokola a pak upadla. Ještě nebylo ani v půlce dráhy a už ucítilo sílu, která začala jeho kola pomaličku odlepovat od země. Poprvé ve svém životě letělo vzduchem.
Nebylo to jako při obyčejném skoku na můstku, kdy za chvíli dopadne. Tentokrát letělo stále výše a výše. Byl to úžasný pocit. Všechno okolo bylo při té rychlosti rozmazané.
Autíčko mířilo stále výše. Jak stoupalo, přeletělo přes vysoký plot na okraji vrakoviště a letělo nad pouští, nad písečnými dunami. Vrátnici s panem vrátným, který mu tak pomohl, nechalo daleko za sebou. Ve zpětném zrcátku vidělo, jak se pan vrátný usmívá a mává mu. Autíčko si letělo podél silnice, kterou sem přijelo, a říkalo si, že po silnici už nikdy jezdit nebude, protože už není obyčejným autíčkem.
Jak tak letělo tou ohromnou rychlostí, užívalo si každý okamžik. Zkusilo udělat výkrut a ten se mu náramně povedl. Bylo volné jako ptáček. Škoda, že nikde nebyly žádné obláčky a autíčko si nemohlo vyzkoušet, jaký je to pocit, proletět skrze nadýchaný bílý mrak. A tak letělo dál a dál podél silnice, až se přiblížilo ke své vesnici. Když sem předevčírem jelo, trvala mu cesta celé dopoledne. Teď bylo zpátky za pár chvil.
Už z dálky vidělo červenou střechu své garáže. „Hmm, teď už se tam asi nevejdu,“ pomyslelo si samo pro sebe, „budu si muset nechat na zahradě postavit hangár.“
Prolétlo nad vesnicí a nad kostelem takovou rychlostí, že se na kostele rozezvonil zvon a lidem dole popadalo ze šňůr prádlo, které sušili. Autíčko se usmívalo, když vidělo, jak všichni vybíhají ze svých domů s hlavami obrácenými k nebi a diví se, co se to děje. Ze žlutého sportovního autíčka, které každý den potkávali, je teď letadlo a uhání si to obrovskou rychlostí nad vesnicí.
Udělalo několik otáček a výkrutů, aby se předvedlo, a pak vzlétlo přímo vzhůru. Obrovskou rychlostí vystřelilo jako raketa směrem ke slunci. Chtělo vědět, jak vysoko dokáže vyletět. Říkalo si: „Už teď jsem jistě jediné auto, které se kdy dostalo tak vysoko. Žádné jiné auto přede mnou nic podobného nedokázalo.“
Letělo vzhůru a užívalo si to. „Páni, už nejsem auto ani letadlo, jsem raketa,“ pomyslelo si, „poletím až na měsíc.“
A pak najednou, „Škyt, škyt,“ raketový motor se zachvěl, dvakrát vyšlehnul plamen a pak dočista zhasnul.
„Ach, co se to jen děje,“ podivilo se autíčko, „pročpak zpomaluji?“
A jak tak letělo vzhůru, skutečně pocítilo, že stoupá stále pomaleji, až se stoupání proměnilo v pád. Autíčko se nebezpečně naklonilo na stranu. Místo modré oblohy před sebou vidělo blížící se krajinu. Jeho vesnice vypadala nejprve jako malá vzdálená tečka, ale nebezpečně rychle se zvětšovala.
Zase bylo vše rozmazané a autíčko se řítilo neuvěřitelnou rychlostí, jenže tentokrát opačným směrem, dolů. Zkoušelo brzdit, ale to bylo k ničemu, protože brzdy ve vzduchu nefungují. A tak se ještě pokusilo manévrovat, vyrovnat klesání a plachtit, ale křídla ho neposlouchala.
„Propánajána, vždyť se rozplácnu o zem a rozbiju napadrť,“ naříkalo autíčko, „co jen mám dělat?“ A jak se tak pokoušelo otočit, vzadu něco prasklo a autíčko ucítilo, jak mu právě upadnul raketový motor a i s tou velkou nádrží zmizel pryč.
„Jé, to je hrůza,“ bálo se auto, že právě nastala jeho poslední chvilka. Konečně se mu ale povedlo přetočit a změnit střemhlavý pád na neobratné plachtění. Jenže právě v okamžiku, kdy si myslelo, že dokáže doplachtit až na zem, ozvalo se další zapraskání a nýty, kterými byla připevněna křídla, doslova vystřelily do všech stran. Vzápětí mu upadlo pravé a pak i levé křídlo.
Teď už bylo z letadélka zase jen obyčejné žluté sportovní autíčko. A zase se řítilo obrovskou rychlostí k zemi. „To nepřežiju,“ křičelo a troubilo, „co mám jen dělat?“
A najednou na to přišlo. Vzpomnělo si, že když mechanici dokončovali úpravy, jeden z nich mu povídal: „Pro všechny případy ti do kufru namontuju veliký padák. Člověk nikdy neví.“
„To je ono,“ zaradovalo se autíčko. A na palubní desce se pohnula páčka se symbolem padáku. V ten okamžik se otevřel kufr a z něj doslova vystřelila obrovská plachta připevněná k autu spoustou pevných lan a naplnila se vzduchem, takže zdálky vypadala jako obrovitánský polštář. S autíčkem to škublo a trhlo a ono ucítilo, že najednou zpomaluje.
Pád se změnil na pozvolné klesání a autíčko se pohupovalo na šňůrách a bezmocně sledovalo, jak se k němu přibližuje země. „Uf, konečně nepadám tak rychle,“ oddechlo si.
Opět vidělo svou vesnici. Nejdříve zahlédlo velké fotbalové hřiště a rybník, který byl hned vedle něj. „Šmankote, jen ať nespadnu do rybníka. To by byla ostuda,“ naříkalo autíčko, „hrálo jsem si na letadlo a teď jsem zpátky s obrovskou ostudou.“
Pohupovalo se na šňůrách a nechávalo se unášet pozvolným vánkem. Někam prostě dopadnout muselo. Všichni obyvatelé stáli před svými domy a dívali se vzhůru, jak autíčko klesá. A to se stále pohupovalo na padáku, který vítr pomalu zavál až k velkému statku. A jak se tak pohupovalo a klesalo, všimlo si, že nakonec asi dopadne do měkkého. Kousek za statkem ležela obrovská hromada hnoje a vítr foukal přesně tím směrem.
Autíčko si říkalo: „Jen to ne. Ať dopadnu kamkoliv jinam, jen ne do hnoje,“ ale nemohlo s tím nic dělat. Už bylo kousek nad zemí, když ho poryv větru zavál přímo doprostřed té hromady hnoje, kam také s žuchnutím dopadlo.
„No, alespoň jsem si nijak neublížilo,“ chlácholilo autíčko samo sebe, když vedle něj pozvolna klesal padák. Autíčko ho odpojilo a potupně vyjelo na cestu ke své garáži.
„Ta ostuda,“ naříkalo, když míjelo lidi na statku, kravičky, koníky a všechny další, kteří zde žili. Vidělo, že mají problém ubránit se smíchu. I lidé ve vesnici se smáli a plácali do kolen, když viděli autíčko projíždět na návsi. Autíčku to sice bylo líto, ale přes to všechno vědělo, že dnes dokázalo velkou věc. Poprvé, přestože to nejspíš bylo zároveň naposledy, letělo. Tak vysoko, jak se nikdo z vesnice nedostane. A to mu mohli všichni jen závidět. Tak či tak, pro příště si raději najde méně nebezpečnou zábavu.
Pohádku sepsal Martin Staviař pod pečlivým dohledem Daniela Staviaře. Pokud se vám pohádka líbila, budeme rádi, když nám to dáte vědět na adresu admin@zdravemiminko.cz.
Pokud si chcete pohádky přečíst pohodlně a bez reklam, můžete si je zdarma stáhnout ve formátu PDF (momentálně pracujeme na vytvoření dalších formátů elektronických knih):
